zenouvsemismysly@gmail.com Facebook Objednat knížku

Jak jsme v Chomutově pochopily význam pojmu „ani noha“ :)

14.11.2018

Po domovské Olomouci a Praze přišel v naší šňůře autorských čtení 13. listopadu na řadu Chomutov. Město v severních Čechách, kde já – ostravská rodačka – v životě nebyla. Kontakt na místní knihovnu nám zprostředkovala Lenčina kamarádka, která pracuje v tamním muzeu a která nám měla z knížky jako host něco přečíst. Plán byl jasný – já ráno z Olomouce, Len z Plzně a kolem třetí odpoledne sraz v Chomutově. Že to nebude den zrovna růžový, mi došlo už na cestě na vlak. Nemám pastu a kartáček! Jistě, člověk doma zapomene ledaco, ale pokud jde o dentální hygienu, v životě se mi to nestalo. S mírným znechucením z přehnané ceny zakupuji ony dvě věci na nádraží a marně pátrám po Reflexu s tváří Karla Plíhala. Už není! Je nové číslo! Co už. Cesta do Prahy ubíhá poměrně v klidu, až na to, že slečna sedící naproti mě neustále kope svými špičatými lodičkami do lýtka. Na hlavním nádraží mám mít k přestupu na přímý vlak do Chomutova půlhodiny čas, což je fajn. Z klidného rozpoložení a hraní slovního duelu mě vyruší růžová stevardka Regiojetu. “ Z Kolína do Prahy jedeme obchvatem, budeme mít tak půlhodiny zpoždění.“ Pronáší to tak znuděným apatickým hlasem, že si říkám, že svou práci musí opravdu milovat. Na hlavní nádraží přijíždíme přesně tři minuty po odjezdu mého přípoje. (V tuto chvíli potlačuji to, že jsem z Ostravy, a jako slušná spořádaná autorka poezie vynechávám dvě ostré věty…)  Když se balím v kupé, kytarou, co mám na zádech, se mi podaří shodit slečně se špičatými botami na zem celý její ceasar salát. Sehnu se, abych listy a krutony začala sbírat, a přitom nebohou kytarou na zádech třísknu o okýnko. Bože, musím vystupovat! Hodím na slečnu ten nejomluvnější pohled s tím, že opravdu musím vystupovat a musí si to prostě uklidit sama. V zacpané uličce se narvu do řady vystupujících lidí, a když se snažím srovnat si kytaru na záda,  vypadne mi při tom z batohu pet láhev s vodou. Zohnu se pro ni a kytarou málem přizabiju chlapa před sebou. Ufff… Jsem venku. Ale žádný oddych, další svízel! Co s vytištěnou zaplacenou jízdenkou na vlak, který mi téměř před nosem ujel? I paní u přepážky Českých drah se tváří zoufale. „To by mělo jít nějak doplatit, ale nikdy jsem to nedělala! Proč si to tisknete doma a nekoupíte u okýnka?“ „Protože to ve svých službách nabízíte?“ Tvářím se přívětivě a trpělivě čekám. Sleva na in-kartu je mi na prd, doplácím stejně skoro stovku a jedu za hodinu dalším vlakem s přestupem v Ústí nad Labem. Z okýnka pozoruju klikatící se řeku a krajinu, která se mi zdá být čím dál tím méně přívětivá. Možná za to může i mlha a déšť, ale začínám chápat, proč jsou severní Čechy místem s největším množstvím sebevražd a feťáků. Zlaté moje Beskydy. Konečně Chomutov! Je mi zima a mám hlad. Len mě čeká autem u vlaku a hrozně jí to sluší. „Jestli tam budou nějací chlapi, tak budou čumět“, říkám ji. Jdeme se najíst do pizzerie na náměstí a plánujeme průběh akce s tím, že dnes asi bude třeba improvizovat, protože je to cizí město a netušíme, kolik přijde lidí. Knihovna se o propagaci postarala, ale že někde visí pár plakátů s našimi jmény, ještě nic nezaručuje. Asi půlhodiny před plánovaným začátkem jsme v krásném sále knihovny. Lenčiny obrázky už visí, knihy k prodeji připraveny na stole, židle vyrovnány. Dokonce je tu malé pódium, takže budeme mluvit „z výšky“. Potřebuju se z pohodlného vlakového oblečení převléct do šatů, tak říkám Len, ať na chvíli zamkne. Když jsem jen ve svetru a kalhotkách, napadne mě rozverná myšlenka nechat se takto vyfotit na pódiu. Len se směje. Už mě zná.:) Ale v tom někdo klepe! Len odbíhá ke dveřím, ve kterých už rachotí klíč, dveře se otevírají a vchází statná rázná paní kulturní referentka, se kterou mi tedy nezbývá nic jiného, než se přivítat a představit bez kalhot. Mírně vykulí oči, ale zřejmě ji ochromuji svou bezprostředností, tak nic nekomentuje. Když jsem převlečená, naladím kytaru a jdu si zkusit něco zazpívat. Akustika sálu moc pěkná, opakujeme si pořadí a paní knihovnice už plánuje, jakými slovy nás uvede. Třičtvrtě na pět. Nikdo. Za deset pět. Nikdo. Za pět pět. „Ty, Leni, máš taky takový divný pocit jako já, že si to dnes zarecitujeme jen pro sebe?“ Paní z knihovny uklidňuje: „Nebojte, oni jsou zvyklí chodit přesně nebo pozdě, včera tu byl s knížkou pan Padevět a bylo plno!“ A proto tu my máme dnes prázdno – napadne mě cynicky, ale zatím to nahlas neříkám. „Tak já nevím, počkáme do čtvrt?“ ptá se Len. No nic. Ani noha. Chomutov se poezii zdá nebýt nakloněn. V mírném šoku je i paní z knihovny: „To se mi opravdu za 40 let, co tu dělám kulturní akce, nestalo!“ Snažím se držet si vtip a nadhled a odpovídám s nadsázkou: „No vidíte, tak jsme musely přijet my dvě! Ale počkejte, až budeme slavné, to na to budete vzpomínat!“ Dáváme si kafe a ještě rozebíráme vzniklou situaci. „Víte, tady je to s kulturou někdy těžké, na Maxim Turbolenc se lidi můžou přervat, Tara Fuki prodělaly. A největší zájem je teď o Polreicha, na toho se tu všichni moc těšíme!“ Aha. Začínám věcem rozumět. Balíme obrazy, knížky a loučíme se. Paní pořadatelce věnujeme naši knížku se slovy: „Abyste si na nás pamatovala, když už nepřišla ani noha!“ Len pípá sms, že kamarádka, která měla číst, teprve vyjíždí z Prahy. Ani už mě to dnes nepřekvapuje. Co už. „Co se asi dneska ještě semele?“ říkám si v duchu. Naštěstí už nic… Po cestě do Plzně zastavujeme v Plasech ve výborné restauraci, kde mají před záchody akvárium s rybičkami z Hledá se Nemo. „Jééé, to je Dorin!“ křičí nadšeně Len a několikrát odbíhá s foťákem. Já se rozplývám nad zaslouženým pivem a kachními prsy na víně s brusinkami. Lenčin výraz, když vložila do úst kozí sýr v teplém plátku lilku, bych Vám přála vidět! Anebo víte co? Zajeďte si tam na něj sami.